Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo dvě (2.0)
28.10.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Převzato:
ŠVERDÍK, Jan. Projev k 50. výročí II. světové války. Štafeta, kulturní postřehy za rok 1995, 26, 1995, s. 2-7

Mgr. Jan Šverdík (*1938 - +2004) absolvent Filozofické fakulty Univerzity Palackého a postgraduálního studia Vysoké školy ekonomické. Působil jako ředitel Gymnázia Jiřího Wolkera a starosta města Prostějova.


Foto v záhlaví:
Bob Pacholík. Vysílač Dobrochov - dnes.
Zde končila  II. světová válka na Prostějovsku
Projev k 50. výročí ukončení II. světové války
Jan Šverdík, tč. starosta města Prostějova,
na slavnostním shromáždění v městském divadle 4. května 1995

Výsada mít příležitost pronést projev· při tak významném výročí, jakým je padesátiletí od konce nejmasovější války lidských dějin, je zcela, mimořádná. Přesto ji ještě poněkud ozvláštním. Míním rezignovat na přesný historický popis tehdejších událostí v našem městě, na objektivní analýzy a nenapadnutelná hodnocení. Nejen proto, že dostatečně přesný záznam událostí už provedli jiní, např. Jan Kühndel ve stati Prostějovsko za poroby nebo současná expozice v Muzeu Prostějovska, ale především proto, že jsem válku prožíval jako dítě. Mé vzpomínky jsou tedy chlapecky subjektivní. Plynoucí události jsem tehdy vnímal jako jevy viděné poprvé a spíše nesrozumitelné než logické.

Pro ty z vás, kteří jste pamětníky oněch dob, zejména zralejšími, to může být příležitost vydat se chvíli na pouť vlastními vzpomínkami, jejichž scenérie je určitě poněkud jiná a jejichž pravdivost může být naléhavější.

Moje generace je těsně předválečná, sám jsem byl zrozen do tragicky osudových mnichovských dnů. Proč tehdy naši otcové nebyli doma a proč se ze zhroucené mobilizace vraceli domů neradi, jsem se začal dozvídat až po válce. Teprve posléze jsme si kladli otázky po smyslu oběti a začali se trápit výčitkami, zda jsme se již v dávné minulosti neměli učit pro věc vlasti a ušlechtilých ideálů ochotněji umírat. Viděno v širších historických souvislostech, má nám být opravdu vzorem Jiráskův pobělohorský písmák, který po večerech čte své rodině z české bible a ve dne je loajální k cizímu šlechtici, navíc převážně katolickému, ač sám je víry zpravidla evangelické? Nebyla naše ochota podřizovat se násilí v letech padesátých tohoto století anebo normalizačních letech sedmdesátých až příliš, příliš pragmatická? V minulém století byl Palackého program nalezení vhodné polohy uvnitř Rakouska­Uherska“ poměrně nosný, byť málo naplňovaný. V mnoha ohledech je připomínán dnes, v epoše celoevropské integrace. Masarykova vize samostatné republiky však byla odvážnější, více emocionální a posilovala národní charakter. Byla výzvou historické fatálnosti, která i z řetězce letopočtů, ze symboliky čísel činí mýtus o neodvratitelnosti národního osudu (vzpomeňte: 1618, 1848, 1918, 1938, 1948, 1968).

Naše 2. světová válka, mám na mysli její průběh v našem regionu nebyla ani zdaleka tak dramatická jako jinde v Evropě a ve světě. Co do krvavosti ji předčí i většina současných konfliktů (např. v Bosně) a teroristických činů. Samozřejmě jsme se stali obětí masového násilí a útisku, zpočátku však především v oblasti duchovní. Přehlédneme-li najedenkrát období přechodu z první do druhé republiky, překvapí nás kromě nepopiratelných projevů národního odhodlání i intenzita a rozměr nízkosti a zrady. Nejde jen o vyvádění 5. kolony, tedy německých obyvatel v Sudetech, nýbrž o štvaní spodiny proti bytostným demokratům v této zemi, např. bratřím Čapkům. Jak rychle se musel český básník uchylovat k jinotajné poezii!

Po 15. březnu 1939 nebylo pochyb o tom, čeho je Třetí říše schopna. Říšský protektor v Čechách a na Moravě von Neurath ve výstraze z října 1939 nepokrytě zastrašuje následující formulací: „Odpovědnost za všechny sabotážní činy nese nejen pachatel, nýbrž veškeré obyvatelstvo." S příchodem SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v září 1941 byl princip kolektivní viny a kolektivního trestu při vyhlášení výjimečného stavu se vší brutalitou uplatněn. K hrůzným a krvavým represáliím pak docházelo zejména po jeho smrti v důsledku atentátu v roce 1942. V dětské mysli se z této doby uchovávají útržky vzpomínek – na seznamy popravených, vyvěšované na nárožích nebo čtené v rádiu, na vyděšené příbuzné a také na všeobecnou bídu – na minimální příděly podle potravinových lístků, na tajně chované slepice a králíky ve sklepích a na půdách, na to, jak maminčina ruka neúspěšně ucpávala dětská ústa, která vyžvatlávala dvěma hromotlukům v kožeňácích a tyrolských kloboucích, kde babička krmí housera. Důsledkem obávaných hospodářských kontrol byl zpravidla koncentrační tábor. Naši dědové vyhazovali z nočních vlaků po obtížném obchodování na poněkud bohatějším hanáckém venkově bídné ruksáčky čekajícím otcům daleko před kontrolovaným nádražím, a přesto se velmi často vraceli domů s prázdnýma rukama. Nebylo totiž snadné zahlédnout tu správnou siluetu.

Mnohdy byl sedlák tak šikovný, že obalamutil hospodářskou kontrolu v prasečím chlívku, nebo tak odvážný, že si troufl nabídnout úplatek, zejména když spolupůsobila protektorátní pálenka.

Byl jsem příliš malý na to, abych viděl zoufalé zástupy českých vyhnanců z pohraničí v roce 1938. Jen samotný Prostějov se jimi zvětšil o 3 500. Hranice protekorátu byla vzdálena pouhých 25 km. Nepamatuji se ani na odsun 1 600 židů z uliček. Naprostá většina z nich po útrapách v Terezíně a Osvětimi zahynula v plynových komorách. Ve vzpomínkách uvízly jen žluté Davidovy hvězdy na kabátech. Celé vesnice vzaly za své na Drahansku, kde byla zbudována střelnice. Příslušníci wehrmachtu se zpočátku přejídali v českých obchodech, protože koruna byla jediným úředním rozhodnutím desetinásobně podhodnocena. Intuitivně jsme se vžívali do atmosféry totální nesvobody, v níž smrtelným nebezpečím bylo gestapo. Je zázrak, že naši rodiče neodnesli kriminálem naše časté pranice s příslušníky Hitlerjugend.

Nejen ostřejší vidění v souvislosti s narůstajícím věkem, ale především tušení blížícího se osvobození učinilo ve 2. polovině války naše vzpomínky výraznějšími. Jak sladce znělo koncem války dunění leteckých svazů! Namísto do krytů vybíhali jsme na ulici a obdivovali stříbřité tečky tisíců spojeneckých letounů a linky par za jejich motory. Pak jsme se vsázeli mezi sebou i s rodiči, že jsme na vlastní uši slyšeli bombardování Brna, Ostravy, ba i Vídně. Ti největší mluvkové si troufli zmínil i Drážďany. Málokoho z nás tehdy napadlo, že američtí piloti nasedali do svých strojů na základnách v jižní Itálii.

V posledním roce přibývalo i varovných jekotů sirén, které téměř denně ohlašovaly nálety. Nezbývalo než utíkat do krytů a do sklepů. Jeden nenadálý útok jsem s rodiči zažil ve volné přírodě těsně nad hlavou. Rozeznal jsem v kabině tvář černocha. Rozstřílel na prostějovské vojenské louce záložní Messerschmitty a má vyděšená fantazie vyprodukovala přesvědčení, že se na nás při závěrečném obratu zazubil a že nám zamával.
Zprostředkovaná vzpomínka z posledních dubnových dnů roku 1945 svědčí o přítomnosti sovětských stíhaček nad městem a zaznamenává muže, který o pravém polední cestou domů na oběd odhazuje kolo a skáče do vrat na dnešním náměstí Spojenců, kde ruská stíhačka vysekala dodnes viditelné značky do omítky a rozštípala vrata vedle něj. K nohám mu poté padli zkosení muž a žena z protějšího koutu. Můj otec, neboť šlo o něj, nedokázal len den udržet lžíci, byl zsinalý a do práce se nevrátil.

Závěrečné dny války jsou klubkem vzpomínek na blížící se frontu. Tajně poslouchaný londýnský a moskevský rozhlas prozrazoval, že linie je za humny. Z Drahanska bylo slyšet dunění děl a večer byly patrné záblesky palby. Němci už předtím donutili obyvatelstvo hloubit zákopy, stavět barikády a protitankové zátarasy. Do jejich lazaretu houfně přibývalo raněných. Od Brna je svíral 2. ukrajinský front maršála Malinovského. Posléze se objevily jejich zděšené a prchající kolony, které se v mých rodných Vrahovicích slily 8. května v nekonečný proud zbytků poražené armády, nevnímající spílání přihlížejících občanů. Napadlo mi tehdy, proč jsou ještě pořád poměrně ukáznění, proč se již dávno nerozutekli. Zahlédl jsem zarostlého německého vojáka, který řídil vůz s utrženým kolem zadní nápravy. Bylo mi líto koně, jehož zápřah rýsoval na silnici čáru od východu k západu. Před jakými hříchy tento kočí a mladičký bledý důstojník vedle něho prchali? Kam vůbec dojeli? Vzpomněl jsem si na ně v roce 1955, když německý demokrat a kancléř Konrád Adenauer šermoval ve Vídni vyzáblou. rukou před Chruščovovou tváří a požadoval vrácení zbytku německých zajatců, úmyslně zapomenutých na otrockých pracech v Sibiři. Vzpomínal jsem poté na povzdechy mého děda, zajatce l. světové války v Rusku, který na prahu května mnohokrát prorokoval: „Však poznáte, co umí bolševik!“

Než se 5. května odmlčel rozhlas, slyšeli jsme volání Prahy o pomoc. Teprve dlouho poté jsme se dozvěděli, proč Američané nevyrazili od Plzně a jak daleko je tankům od Berlína ku Praze.

Zatímco jsme spávali ve sklepích, venku voněly šeříky. Nikdy jsem nepochopil, proč se někdo nepokusil zneškodnit nebo odvléct dvě obludné letecké bomby v dřevěných klecích na mostě u pivovaru. Vybuchly o poslední noci, a kromě zničeného mostu vyrazily okna a dveře mnoha okolních domů.

Pak se objevovali první vítězové. Lidé je objímali a opíjeli. Jednoho vidím v příkopu pod velocipedem. Na jiného volala sousedka: „Charašo, charašo!“, a hodila mu sáček cukroví. Jeho důstojník se zlobil a donutil svého koně rozdupat ho. Koňů a koníků se pak objevily záplavy – s vojáky ruskými a rumunskými. Celé týdny nás pak na nich při cestě na pastvu vojáci vozili. Armády z východu přitáhly zaprášené a smrtelně znavené. Po pár měsících jsme je viděli odjíždět. Někteří s úlevou, přestože panovala všeobecná euforie. Lidé např. vyvěšovali své iluze: mřížkované obrazy s portréty Masaryka, Beneše, Stalina (místo Masaryka tam mohl být i Roosevelt). O rok později jsem odkudsi vystřihl idylický snímek z procházky manželů Benešových a Gottwaldových v Lánech a vylepil jsem si ho do sešitu vlastivědy. Paní učitelka se moc divila. Bylo to po volbách 1946. Mezitím se nám vraceli vyhublí strýcové z totálního nasazení a z koncentráků. Dřevěné lágry pro válečné dělníky posloužily pro německé obyvatelstvo připravované k odsunu. Ráno šly střežené zástupy do práce, vpodvečer zpět. Ženy schovávaly dohola ostříhané hlavy pod šátky. Lidé jim nadávali, někteří si plivli, zlí byli hlavně ti se špatným svědomím. Jedna z žen byla etnická Češka, která si vzala starousedlého prostějovského Němce z lásky; a přestože s ním neměla děti, rozhodla se při svém křesťanském založení dostát manželskému slibu až k hrobu. Vím to jistě, protože to byla moje teta. Děti se jí narodily až v Německu, a když občas navštívila rodnou vlast, vzpomínala nerada. O tzv. divokém odsunu z pohraničí jsme tehdy ještě nevěděli.

Ocitli jsme se v míru a přestali jsme si postupně hrát se zbytky munice, která některým vypálila oči nebo utrhla ruku. Radovali jsme se, že k našemu osvobození přispěli i stateční příslušníci našeho národa, účastníci zahraničního a domácího odboje. Na prvního máje mohli první roky chodit v krásných uniformách. Pak byli zavíráni. Příliš mnoho se však mluvilo o atomové bombě, pak o nezištné pomoci obilím v suchém roce, o dvouletce, ale také o rejdech domácí reakce. Pojednou bylo v ústech rodičů příliš mnoho obav z politiky a v továrnách bylo rozdáváno příliš mnoho zbraní. Praha se zachvěla a málokdo soudný uvěřil tomu, že Jan Masaryk skočil z okna Černínského paláce dobrovolně, ačkoliv právě nejhlubší zoufalství dává této oběti logiku. Nikomu se nechtělo věřit, že dobrovolně odstoupil a pak zemřel president Beneš. Nastala éra útěků „za kopečky“, prvních procesů a poprav.

Rádio přinášelo přímé přenosy ze soudních síní, a přestože ani děti nevěřily, terorizované svědomí národa v továrních halách a kancelářích schvalovalo. Od té doby se nadlouho hlasovalo jednomyslně (třeba proti válce v Koreji) a jednomyslně se podepisovaly výzvy za mír (např. stockholmská).

Pak přišly první výbuchy nespokojenosti – v roce 1953 v NDR, nebo v našem městě, když nám za tmy uloupili Masarykovu sochu. Represe se vyřádila i na nevinných – mimo jiné na studentech gymnázia a jejich profesorech. Rudá totalita bez rozpaků sáhla po metodách té hnědé. Zažili jsme sice naději v roce 1956 při odhalení Stalinova kultu a s polskými a maďarskými událostmi, ale republikou skučel ještě dlouhá léta ledový vítr – dokonce s dalšími koly prověrek. Polovzkříšená naděje v 60. letech rozkvetla do iluzí roku 1968 a vzala brzy za své. Přestože tady komunismus utrpěl nezacelitelnou ránu, nastala s prověrkami a normalizací éra nejdivočejších orgií mravního sebeprznění, jak to chirurgicky přesně a tvrdými slovy z ulice neodvolatelně sdělil Dominik Tatarka. Oddaní místodržitelé líbali na letištích a na tribunách své vládce před zraky všeho lidu a tetelili se blahem při každém projevu jejich příchylnosti.

Ludvík Vaculík začal na prahu roku 1968 éru Literárních listů připomínkou tolerančního patentu Josefa II. Nyní nejenže bylo veta po toleranci, ale nejhrubším způsobem byla pošlapáván lidská důstojnost. A na to jsme v této zemi nejcitlivější. Nic nepomohl levný chléb, levné mléko, levné jízdné a levná energie čili celý ten systém gulášového komunismu. Projídala se podstata, hynuly historické památky. Organismus kulturního a společenského života byl zaškrcen. Jestliže na prahu éry mžikajícího Husáka ční neodvolatelná zápalná oběť mladičkého studenta Jana Palacha, zní na jejím konci protest mládeže s holýma rukama.

Dovoluji si v této chvíli navrhnout, vážené dámy a pánové, aby spolu se mnou ti z vás, kteří chtějí, povstáním a minutou ticha uctili památku hrdinů vojsk protihitlerovské koalice (včetně příslušníků našeho odboje a těch vojáků z řad nepřítele, kteří padli nevinni) a všech obětí nacistické a komunistické tyranie... Děkuji vám.

Vážené dámy a pánové, ani 17. listopad 1989 není vykoupením navždy. Žádný zlomový den nás nezbaví lidských bolestí, komplexů a zoufalství. Mluvívá se o nutnosti tlusté čáry za minulostí. Kde však by měla být vyznačena? Našel ji někdo za biblickými krutostmi, za taženími Alexandra Velikého nebo za stěhováním národů? Samozřejmě že je nutné odpouštět a neutápět se v minulosti, ale nelze zapomenout. Historická paměť bude neúprosným soudcem i našich dnešních a zítřejších činů. Neznám důvodů k projevům beznaděje v době, kdy může každý své sny svobodně zhmotnit nebo přetvořit do nepomíjejícnosti.

Vážené městské zastupitelstvo, vážené dámy a pánové, blahopřeji vám k životu ve svobodě.
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah