Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo dvě (2.0)
28.10.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Desanka Maksimovićová
 
BALKÁNEC
 
Nestydím se, že jsem,
jak vy říkáte,
barbar z Balkánu,
ze země špíny a přečastých bouří.
Vězte však,
že máme také kulturu a srdce, která hoří.
 
Nejdříve zkoumáte, jste plni pochybností
a máte daleko i k vlastním dětem,
nezvete k svému stolu
jen tak kdejakého cizince.
Vy můžete se utápět v alkoholu
a nedat jiným ani po sklence.
U nás je ještě dávným starým zvykem
přijmout každého s úsměvem a vlídně,
ba dokonce i toho, kdo přichází k nám s křikem,
ač chudobní, my dbáme na pověst,
k nám do domu vejít smí
člověk. Pro nás je každý host
přítelem, bratrem, příbuzným.
Vy skutečně máte
milióny Kristových soch, všude samá Boží muka,
snad každý má svůj svatý kříž,
sochy jsou ve věznicích i ve školách, u cest a na
poli,
zatímco u nás, když lidé věří v Boha,
nosí jej v sobě
a tiše,
téměř jako ve snu, se k němu modlí.
 
Pravda, u vás na všechno máte
vynálezy, nářadí a nové mašiny.
Vše hladce spočítáte, všechno prý znáte.
Život je u nás ovšem zcela jiný,
nám zůstalo to staré, moc nového tu není.
Je zdravá naše zem a my jsme přirození
jak život, jako smrt i jako nové zrození.
Máte všeliká pojednání
i vědu o svobodě,
o všem se u vás píše, vedou se rozepře.
My zase svoje předky nezapřeme,
žijeme svobodně
a držíme se přirozeného řádu
podobni větru, ohni, vodě.
 
U vás je vskutku vše předepsáno přesně.
Jak se má jíst a mluvit, jak se oblékat.
My zas, když mluvíme, křičíme děsně
a máváme rukama.
Polévku srkáme (toť se ví)
a rukavičky jsou pro nás
totéž co okovy.
U nás je méně nablýskané krásy,
opánky na nohou jsou z kůže vepřové.
Přežívá mnohý selský zvyk a mrav.
I naši královští předkové asi
byli jen pasáčci vepřů a krav.
Náš lid je v hněvu zlý, dovede hlavy stínat,
ničit a pálit.
Není však z těch, kdož by se chtěl rozpínat
a považovat celý svět
za vlastní pole.
My bychom nedokázali
dívat se na pláč lidí z pralesa.
Třeba jsme počtem malí,
máme však srdce široká.

Ze srbštiny přeložil Ivan Dorovský
 
Ivan Dorovský

BALKÁN
 
Sud prachu Evropský Orient
Doutník Jablko sváru
Tak vyvolávali kameloti po ránu
titulky listů
jež psaly o Balkánu

O tomto poloostrově
ve tvaru  
kozího ocasu (na mapě rozumí se)
na němž se křížily zájmy
císařů a carů   
za dávných i nedávných
časů i nečasů
 
Balkánci jsou divocí jak kanci  
říkávaly paničky
evropských filantropů
jež měly plná ústa
květnatých řečí
o míru pro Evropu
V zeměpise se však
nevyznaly
 
Dál v horečnaté křeči  
svíjel se Balkán
jenž oplýval rebely
povstalci
a krví
ranami a spáleništi
Jeho děti si nikdy nehrály
na hřišti
Učili se
střílet
Každé chtělo být první
Matky je zrodily na mezích  
pupeční šňůru srpem
odsekávaly
Krmívaly je oslím mlékem
nikdy je neléčily lékem
jen trávami a bylinkami
 
Když nemluvňata povyrostla
jejich první hračkou
bývala puška  
a první hlasové cvičení
písnička prostá
 
Všichni ti moji lidé na Balkáně
jsou touhou spřízněni
rozeznívají strmé skály a stráně
starými písněmi
V jejich krvi neustále zní
píseň a melodie
protože svoboda
je bílým
chlebem
poezie   
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah