Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo jedna (1.0)
21.07.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Dagmar & Ivan Dorovští
Doc. PhDr. Dagmar Dorovská, CSc. (*1938), absolventka bohemistiky na Masarykově univerzitě, kde také působila, autorka řady čítanek, autorka vlastní poezie, výtvarnou tvorbou se řadí k insitním umělcům.
OPRAVA JIŘÍHO WOLKERA
 
Stanu se větším
a ještě větším,
až budu největším
na celém světě.
Teprve pak budu
dost odvážný,
abych tě sevřel v náručí,
poté tě políbil a řekl:
miluji tě.
Prof. PhDr. Ivan Dorovský, DrSc. (*1935, Čuka, Řecko) zabývá se jazykovými, literárními, kulturními, historickými a etnografickými souvislostmi Balkánu. V letech 1990-91 byl šéfredaktorem Štafety. Věnuje se i vlastní poezii. Publikuje, občas i ve Štafetě a nyní i v e-štafetě.
KOŘENY
 
Mé kořeny jsou tam
na Balkáně
Zpívám jim své katrény
odevzdaně
Pomáhají mi žít
Jsou totiž kraje
z nichž nelze nikdy
odejít
DOMOV
Na stole talíř
nožík a chléb  
Fazole je ještě horká
Voní mátou peprnou
kuchyní
vzpomínkou
maminkou  
a mým balkánským domovem
VÍTR VE VLASECH
 
Stačí
když mám ve vlasech
jižní vítr
když pod prsty svých bosých nohou
cítím
jak pálí prach země
Co potřebuji více?
Balkán koluje v mé krvi
PŘEMÝŠLÍM, TEDY JSEM
 
Často přemýšlím,
jak dobře se měli
perští básníci,
když psali
o vínu,
o růžích,
o ženách  
a po večerech pozorovali hvězdy.
A já?
Co mě čeká?
Hledím do protějších lesů
a přemýšlím o posledních věcech člověka.
Doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc. (*1953), působí na katedře české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

k tématu BALKÁN
Desanka Maksimović
(*1898 - +1993), nejlyričtější srbská básnířka, prozaička, autorka děl pro děti a mládež a překladatelka.

S Dagmar a Ivanem o poezii, Moravě a Balkánu
Rozhovor vedl Jiří Kudrnáč

Před deseti lety jste vydali společnou knihu poezie Souznění.  Obsahuje od obou autorů verše milostné, osobní, přírodní.  Vznikla spontánně, nebo podle předem promyšleného plánu?

 
Dagmar: Jsem šťastná, že žiji více než šedesát let s mužem, kterého mám ráda, s nímž si rozumím a jemuž mj. vděčím za to, že mě svou vlastní pracovitostí dokázal často dotlačit nejen k odpovědné odborné činnosti, nýbrž také – jak já tomu říkám – k cílovým výlevům, které mi usnadňují vyjádřit, co cítím zejména ke svým blízkým, k místům, která mám ráda, k přírodě, pro jejíž vnímání jsem vybavena svým venkovským původem. Abych však odpověděla na vaši otázku“ naše společná knížka vznikla zcela spontánně v poněkud náročné životní etapě našeho života. Její název vystihuje to, co jsme chtěli vyjádřit. Přes všechny těžkosti, s nimiž jsme se museli celá desetiletí vyrovnávat, má náš společný život také mnoho radosti, pramenící z vědomí, že jsme na něj dva.

 
Ivan: Knížka vznikla opravdu zcela spontánně.  Verše píši ve vzácných chvílích dobré pohody, když jsem sám, když se procházím v přírodě nebo když přemýšlím o tom, proč tu jsem, proč tu člověk je a jaký smysl má veškeré jeho konání. V jedové básni píši: Život je však přesto krásný/ a nikdy ho není dost/ V něm každý je hostitel/a denně také host. Miluji lesy, stromy totiž neznají křiváctví, stojí vzpřímeně celý život. I umírají vstoje. Dojímají mě lidské osudy, pláč dítěte, lidská bezmoc, z hnízda vypadené holátko, přejetý ježek. To vše jsou podněty a zdroje inspirace, které se snažím zachytit na papír. Potěšilo nás velmi příznivé hodnocení našich veršů odbornou kritikou.

 
Nakolik je každý z vás ve své tvorbě inspirován poetikou tvorby svého životního partnera?

 
Dagmar: Nedá se hovořit přímo o inspiraci. Pravda ovšem je, že jsme celý život velmi těsně všestranně spolupracovali. Najít pak ono souznění není těžké ani nepochopitelné.
 
Ivan: Žádnou zvláštní poetiku nemám. Tu vytvářím svými verši. Je jiná než poetika mé manželky. V jednom jsou však naše poetiky společné: oba hledáme ten nejlepší lék na bolesti člověka a přírody. Oba si rozumíme vzájemně, rozumíme si s lidmi, o nichž píšeme, s přírodou kolem nás.
 

Píšete o svém vztahu, o společném životě.  Je to poezie manželská, nebo milenecká?
Je mezi těmito pojmy rozdíl?

 
Ivan: Neznám žádnou zvláštní manželskou nebo mileneckou poezii.  Znám milostnou poezii, kterou mohou psát stejně manželé jako milenci, zamilovaní i láskou zhrzení jedinci obojího pohlaví. Např. milostné verše ze Zpěvů staré Číny, Šalomounova Píseň písní nebo Nezvalovy Oči milenek  zaujmou, zahřeji, dojmou, povznesou  a duchovně zušlechtí (ano zušlechtí!) stejně studenta jako člověka středních let nebo důchodce. Podle mého názoru zrod každého milostného verše záleží na stupni, intenzitě milostného, citového vzplanutí, na síle milostného (erotického) prožitku.

 
Dagmar: Žádný velký rozdíl mezi oběma pojmy nevidím a také jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela. Možná jsme měli štěstí, že se náš vztah s léty moc nezměnil. S jistotou však vím, že má-li to tak být, je po celý život zapotřebí oboustranné tolerance, respektu a pochopení ve všem, co se nám přihodí nebo co sami děláme. Netvrdím, že jsem to vždycky dokázala a že je to snadné, avšak přibývající roky mě stále více přesvědčují o tom, že to je skutečný základ vzájemného vztahu dvou lidí, kteří spolu nechtějí jen žít, ale také se mít rádi.  
 

Čím je pro Dagmar Balkán a pro Ivana Morava?

 
Dagmar: Na tuto otázku bych mohla odpovědět hodně obsáhle a z několika hledisek. I je to zeměpisná část světa, kde se narodil můj manžel, kam polovinou svého původu patří naši dva synové, kde jsme měli a máme mnoho přátel, je to kraj, kde jsme společně prožili mnoho krásných, ale také dramatických truchlivých okamžiků, bez nichž by ovšem náš život byl mnohem méně pestrý a naplněný.  Za to všechno vděčím Balkánu a zejména Makedonii. Tím více mě mrzí, že Balkánu, této na historii a kulturu bohaté a krásné části našeho světa stále není dopřán klid, který by všem jeho národům, národnostním menšinám a etnickým skupinám umožnil spokojeně žít.

 
Ivan: Před více než šesti desetiletími mě tehdejší Československo přijalo s otevřenou náručí. Poskytlo mi lásku, umožnilo mi získat středoškolské a vysokoškolské vzdělání. Zachránilo tak mě a se mnou několik tisíc dětí od jisté smrti. Českému a slovenskému lidu proto nepřestanu až do smrti být vděčný. Zamiloval jsem si českého a slovenského člověka, jeho kulturu, jeho lidové písně, jeho překrásnou přírodu.  Morava se mi stala trvalým domovem. Zde jsem si našel životní partnerku a založil rodinu. Onen Ciceronův výrok Ubi bene, ibi patria [Kde je dobře, tam je vlast], bych dokonce ještě doplnil: Vlast je tam, kde se narodily a žijí tvoje děti, kde můžeš tvořit, neboť tvorba je štěstí, kde panuje láska a porozumění.
 

Jak spolu harmonují: slovesná a výtvarná činnost ?

 
Dagmar: Mám-li být upřímná, tak v době mého aktivního působení na vysoké škole byla moje výtvarná činnost zlodějem času, který bych měla co nejintenzivněji věnovat profesním mě vždy bezvýhradně úkolům. Na druhou stranu je pravda, právě malování, vyřezávání ze dřeva a modelování z hlíny mě vždycky dokázaly zklidnit, pomáhaly urovnávat myšlenky, a co bylo a co je při této činnosti důležité, dopřávaly i pocit bezprostřední radosti a uspokojení z dokončené práce. To mi vždycky chybělo u publikační činnosti, která má mnohem delší výrobní lhůty a jejíž i zveřejnění(a tedy i zhodnocení) často nezáleželo na mně.  Musím poznamenat, že při mých výtvarných úletech mě vždy bezvýhradně podporovali slovem i činy jak manžel a synové, tak také další moji blízcí a přátelé.
 

Znají Češi sdostatek kulturu jižních Slovanů zvláště Makedonců?

 
Ivan: Samostatnou etapu ve vývoji vzájemných česko-slovensko-jihoslovanských kulturních styků tvoří meziválečné dvacetiletí. Mají své zvláštnosti politické (např. Království SHS v rámci Malé dohody), hospodářské a kulturní, jež nejednou mají širší mezinárodní charakter a dosah. U nás byla v roce 1922 založena Československo-jihoslovanská liga, v Jugoslávii pak v roce 1925 vznikl Savez Jugoslovensko-čehoslovačkih liga. Naše sdružení usilovalo prostřednictvím státních orgánů, tj. výnosů ministerstva školství a národní osvěty, mj. o zavádění nepovinné výuky srbocharvátštiny a povinné vyučování azbuce a srbské cyrilici na českých a slovenských středních školách, jejichž znalost by přispěla k lepšímu vzájemnému poznávání.
 
Mezi oběma státy se postupně rozvinula značně rozsáhlá hospodářská a kulturní spolupráce. Československé podniky hledaly odbytiště pro své průmyslové výrobky, zlínské Baťovy závody a jiné podniky získaly bankovní koncese na stavbu továren v Borovu, plzeňská Škoda, brněnská Zbrojovka a další podniky vyvážely své výrobky na jih. Ústřední banka českých spořitelen, která expandovala již od počátku 20. století, navázala styky s jihoslovanskými bankovními ústavy. Již před 1. světovou si české bankovnictví otvíralo cesty zdůrazňováním myšlenky slovanské vzájemnosti a hospodářské jednoty utlačovaných národů v Rakousko-Uhersku.
 
Na základě dílčích dohod dvou nově vzniklých samostatných států, nebo i zcela soukromě, přicházelo studovat na universitě, technice  nebo na uměleckých školách u nás mnoho desítek slovinských, charvátských a srbských  středoškolských a vysokoškolských studentů i zájemců jiných  národností jugoslávského  státu. Vznikaly u nás kluby, podpůrné a akademické spolky jihoslovanských studentů různé profesní a politické orientace. Mnozí ze studentů se po studiích dokonce u nás trvale usadili, jiní tu nechali svá umělecká díla.
 
V letech 1918-1940 byla přeložena četná díla českých a slovenských autorů do slovinštiny a tehdejší srbocharvátštiny. A také díla srbských, charvátských a slovinských autorů byla přeložena do češtiny nebo slovenštiny. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se rozvíjela tvůrčí spolupráce mezi československými a jihoslovanskými divadelními scénami, např. mezi Charvátským národním divadlem v Záhřebu a Zemským divadlem v Brně. Nebylo zanedbatelné ani působení českých hudebníků, herců, uměleckých pedagogů aj. v jihoslovanských kulturních centrech i v dalších městech.
 
S kulturou jižních Slovanů, především Bulharů, Srbů, Charvátů a Slovinců (o Makedoncích a jejich bohaté kultuře se po roce 1948 nesmělo u nás mluvit a psát) se česká a slovenská veřejnost seznámila mnohem podrobněji v letech 1945-1990. Podobné společenské a politické uspořádání v obou federativních státech vytvořilo podmínky pro lepší vzájemné poznávání. Nastoupila dosti početná a odborně dobře připravena překladatelská generace, která postupně seznamovala veřejnost s literárními a kulturními hodnotami. V letech 1945-1980 patřilo tehdejší Československo v počtu překladů z jihoslovanských literatur (srbské, charvátské slovinské, nikoli makedonské) na první místo na světě (předčilo i tehdejší Sovětský svaz).
 
Počátkem devadesátých let minulého století bohužel došlo k rozpadu jugoslávské federace, k občanské válce v Bosně, k tragickým událostem, které vyvrcholily v roce 1999 osmasedmdesátidenním bombardováním Srbska vojsky NATO. Na této smutné vojenské „akci“ se bohužel podílela také Česká republika. O tomto desetiletí se psalo dost z různých zorných uhlů, nejčastěji však jednostranně dvacetiletí našich vzájemných vztahů, tendenčně, nekompetentně. Poslední dvacetiletí našich vzájemných vztahů teprve čeká na své syntetičtější a objektivnější zhodnocení.
 
Zpět k Vaší otázce. Česká kulturní veřejnost nezná bohužel makedonskou kulturu, třebaže nás s Makedonci pojí více než tisícileté kulturní styky, tj. od dob příchodu soluňských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje a jejich četných žáků na Velkou Moravu počátkem druhé poloviny 9. století. Již jsem uvedl, že to bylo způsobeno tím, že některé spřátelené státy, jež sousedí s Makedonií, byly proti tomu, aby se o Makedonii psalo a mluvilo. Makedonská kulturní veřejnost zná českou a slovenskou kulturu lépe, Makedonci, již mají v překladu díla Haškova, Čapkova, přeložili např. Máchův Máj, znají Menzelovy i Formanovy filmy atd.
 
Po roce 1991, kdy vynikla samostatná Makedonská republika, se situace podstatně změnila. Na univerzitách byl v roce 1993 poprvé v dějinách otevřen bakalářský a magisterský obor makedonistika, vyšli první absolventi oboru, vyšly dvě antologie makedonské moderní poezie, několik románů, jedna kniha pro děti. Ústav slavistiky Masarykovy univerzity ve spolupráci s Univerzitou sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji zorganizoval pět česko-makedonských, resp. makedonsko-českých vědeckých konferencí, Jejichž výsledky vyšly samostatných sbornících, vyšel vůbec první Česko-makedonský a makedonsko-český slovník u nás a jeden  Česko-makedonský slovník v Makedonii, dále dva makedonsko-české slovníky u nás atd.
 

Existuje dnes společné slovanské povědomí?

 
Ivan: Bez důkladnějšího průzkumu lze těžko na tuto otázku odpovědět. Na základě dostupných informací mohu říci, že je dosti silné slovanské povědomí u východních Slovanů, u Bulharů, Srbů a Makedonců. Méně u Slováků, Poláků a Čechů. V České republice sice existuje Slovanský výbor, který vydává měsíčník Slovanská vzájemnost, dálavě sdružení – Českomoravský slovanský svaz a Společnost přátel jižních Slovanů, chybí však jednotná koncepce, ideová shoda a prostředky k společným akcím.                                                                                         
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah