Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo jedna (1.0)
21.07.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Dagmar Dorovská
PODVEČER NA HOMOLE V OTASLAVICÍCH
 
Už se zas dlouží stíny stromů,
slunce se potýká s vlastní únavou.
Je znavené jak dítě po rozverných hrách,
když touží vrátit se už domů
a pod svou rozpálenou hlavou
ucítit polštářek z maminčiných dlaní.
Počkám si ještě malou chvíli jen
až slunce zapadne za Obrovu nohu.
Ve zbytcích jeho rudé záře
vděčně poděkuji
za další krásný den. (2009)
BABÍ LÉTO
 

Mám ráda časný podzim s dozvuky pozdního léta.
Pavouček na nitce z hedvábí
se vznáší jako v snách.
Pak na chvilku ztratí směr
a přistane nám rovnou na řasách.
LÉTO V OTASLAVICÍCH
 
Třpytivá obloha nad krajinou,
která je celá ze zlata a rovná jako stůl.
Obilí na něm je chléb a ruce sekáčů nám k němu nesou sůl.
Boží oko je hlídá.
Ivan Dorovský
OTASLAVICE
 
Trávím zde v Pule klidný konec léta
u moře, jež otvírá oči slunci,
kde starý rybář svoje sítě splétá
a nebojí se hvězd ani tmy noci.
Sedím na lavičce v přístavu.
Na přístavním jeřábu visí srpek měsíce.
Hledí-li má milá na hvězdy a na svit
luny, pak jsem aspoň takto u ní blízko.
Srpek je téměř na dosah, velmi nízko,
jako by se chtěl z jeřábu vymanit
po obloze plout směrem na Otaslavice.

Jižní noci. Nekonečně navlékají
na nit korále bezoblačných dní
léta. Kdepak jsi, můj rodný kraji?
Nemohu spát. Čekám, až se rozední.
Chvějící se rukou čmárám v písku
vzkaz pro budoucí generace:
Znám svůj původ i svou rodnou vísku,
v srdci však nosím zlatou arabesku,
jejíž jméno je: Otaslavice.

Dodneška nevím o mnoho víc
o ráji a Stromu poznání.
Stačí mi však, že moje Dani
je právě odtud – z Otaslavic.

Tápal jsem léta, než jsem našel sebe,
tu je nyní moje peklo i můj ráj,
tohle je můj domov, druhý rodný kraj,
neboť právě v něm jsem našel tebe.

Ani moře mě tak neláká.
Víc mě vábí pohled na ptáka,
jenž letí střemhlav k plachetnici.
Jako dravci v Otaslavicích.
Večer je teplý a vlahý.
Moře s rudým západem slunce
nízko nad zemí. A přec je mi nade vše drahý
ruměný západ slunce  
nad Kobylničkami.

Lásce naučí nás kámen sice,
jenž je plný nostalgie.
V dálce lkavě pes tam vyje,
připomíná mi Otaslavice.

V Šibeniku nejsou šibenice.
A Bělehrad nemá bílý hrad.
Bílou pevnost kdysi měly snad
také mé hanácké Otaslavice.
Proto když sníh na duši padne
a tělo pomalu už chřadne,
když víno sládne na vinicích –
já chtěl bych být v Otaslavicích.

Jasany, kleny, borovice
obklíčily tam náš dvorek ze všech stran.
Zdejší rána miluji nejvíc ze všech rán,
protože mám rád Otaslavice.

Pohled na les, do údolí
dojímá mě tak, že srdce bolí.
A já stále víc a více
mám rád Otaslavice.
Když den je zde zpitý a zpívá barkarolu
a jeho vášně neztiší už nic,
ze strmých skal se dlouho dívám dolů
na střechy domků Otaslavic.
(Miluji zvonce na beranech.
Miluji zvonce na ovcích.
Šeptají mi: všeho zanech,
čekají tě v Otaslavicích.)

Návrat do dětství. Hry a smích,
pes vedle mne a hůlka v ruce.
Jak tomu bylo v dětství v Čuce,
tak tomu je v Otaslavicích.
Až kdokoli na cestě zvolá: stůj!
řeknu mu, zde je také domov můj,
zde dokonám a dohoří má svíce –
miluji totiž Otaslavice.
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah