Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo dvě (2.0)
Prostějov 28.10.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Pravda na nároží. Po stopách jedné Wolkerovy prózy
 
Pavel Marek
 


1. V letních měsících roku 1921 upoutal pozornost české veřejnosti článek Engelberta Kučery uveřejněný v pražském ústředním listu sociálnědemokratické strany Právu lidu pod titulkem Prodali vlastní svědomí a příslušníky své strany. Pisatel, bývalý tajemník strany a v letech první světové války ruský zajatec, příslušník Komunistické strany Ruska – bolševiků, politický komisař Rudé armády a zakladatel KSČ na Rusi, v něm tvrdil, že čelní představitelé Komunistické internacionály (Béla Kun) sídlící v Moskvě dali českým komunistům úkol v co nejkratší době rozpoutat v zemi revoluci a vymazat ji z mapy Evropy jako uměle vytvořený stát. Když se tomu bránili a tvrdili, že pro takovouto izolovanou akci neexistují vhodné podmínky, bylo jim připomenuto, že bolševici jim dali už množství peněz, zlata, diamantů a šperků pro přípravu a zajímalo je, jak s nimi bylo naloženo. Kučera obdržel jmenovitý soupis českých emisarů, kteří cennosti převezli přes hranice s úkolem využít je pro komunistickou propagandu a uplácení agitátorů a redaktorů novin. Článek pochopitelně vyvolal aféru, o níž psaly všechny tehdejší celostátní i regionální noviny. Musíme si uvědomit, že vyšel necelé dva měsíce po založení KSČ. Širší veřejnost téměř tři roky s napětím a nevolí sledovala vnitřní vývoj v sociálnědemokratické straně rozkládané komunisty, a když se nakonec strana rozdělila a tzv. marxistická levice odštěpila, z bývalých bratří a sester se stali největší protivníci a soupeři, nepřátelé na život a na smrt.
 

Do „Kučerovy aféry“ vstoupila také prostějovská periodika. Věnovala jí relativně velkou pozornost. V žádné případě se nejednalo o náhodu. Aféra měla také horkou „prostějovskou stopu“.
 
Sociálnědemokratické listy Hlas lidu a Nový den byly úzce propojeny s pražským vedením strany prostřednictvím osobnosti Rudolfa Bechyně, označovaného komunistickým tiskem za hlavního inspirátora otištění Kučerova článku. Poslanec Bechyně řadu let působil v Prostějově, redigoval Hlas lidu a reprezentoval vůdčí postavu socialistického dělnictva prostějovské krajské organizace strany. Oba jmenované listy Kučerova tvrzení potvrdily. Hlas lidu napsal: „O pravdivosti údajů nelze pochybovat. Všechna jeho tvrzení přesně shodují se s veřejnými usneseními KI, která byla v různým komunistických časopisech uveřejněna. Ba více, teprve ve světle těchto odhalení nabývá usnesení posledního komunistického sjezdu náležité srozumitelnosti.“ Nový den viděl případ v širších morálních souvislostech: „Být komunistou z přesvědčení není hanbou, ale stát se komunistou za zlato, diamanty a ruble, to je mizernost mizerná. Proto vidíme u komunistů tolik dobrodruhů a tolik zrádců. Ti lidé koupení dělají dobrotu a drží hubu potud, pokud se jim dává. Zavře-li se ruka zlatodárcova, je zle a je konec komunistického přesvědčení. Ti, kteří dnes komunisticky nejvíc křičí, ti jsou nejpodezřelejší. A jest jich u nás dost!“
 

Na druhé straně stojící znepřátelená komunistická Stráž lidu tlumočila stanoviska pražského Rudého práva a brněnské Rovnosti, pro něž byl autor článku lhářem, zrádcem zájmů dělnické třídy, vyděračem a podvodníkem – „exemplářem lidské zvrhlosti“. Jednoznačně Kučerovy informace dementovala jako výplod sociálnědemokratické propagandy, která se ve své nenávisti vůči komunistům neštítí využít i ta nejhanebnější nepravdivá tvrzení. Sociální demokraté je šíří nejen prostřednictvím svého tisku, ale dokonce je vylepují na plakáty na nárožích ulic a na náměstí. Ale, „přes skřek nepřátel budeme bojovati dále a v rozvalinách nynějšího buržoazního režimu budou pohřbeny i poslední jeho opory: sociální demokraté.“
 

Podrážděnému tónu Stráže lidu se nelze divit. Kučerova obvinění mířila také na jejího šéfredaktora a hlavního organizátora místních komunistů Jana Synka. Právě jeho jméno figurovalo na seznamu těch, kteří bolševiky uloupené cennosti převáželi přes hranice do Československa. Synek měl propašovat 33 velkých diamantů. Nikdo nevěděl, kam se poděly. On sám, místo toho, aby na obvinění reagoval, nařčení vyvrátil a obhájil se, údajně zvolil taktiku „hluchého a slepého tetřeva“. Před veřejností se skrýval a stránky novin propůjčil „svému advokátovi“, „politickému cestovateli“, momentálně radikálnímu komunistovi prof. Janu Kamenářovi. Ten místo uklidňujících slov vyvolal svými otázkami nové napětí. Bylo zlato, perly, diamanty, brilianty a rubly opravdu produktem loupeže? Nejedná se spíše o majetek, jenž „odňala vítězná ruská revoluce svým domácím kontrarevolučním kapitalistům a parazitům osvobozeného ruského pracujícího lidu“? Nešlo při převzetí majetku českými komunisty v Moskvě z rukou bolševiků o legální jednání? Nemá sovětská vláda plné právo těmito zestátněnými majetky disponovat tak, jak sama uzná za vhodné? Nemá plné právo je dát těm, kteří je používají na propagandu svých ideálů v celém světě, tedy i v Československu? Jsou to prostředky k podpoře komunistických snah „osvobodit pracujícího člověka, národ a všechnu lidskou společnost z hmotné a mravní bídy podvrácením soukromokapitalistického řádu“. Je to špatný cíl? „Kdo vidí v podpoře té podvracení republiky, tomu je republika synonymem s privilegovaným vydřidušstvím a bezednou kapsou, anebo je idiot, jenž čísi nenasytné kapse otrocky slouží a laje nesmyslně těm, kdož přinášejí i jemu evangelium osvobození a spásy.“
 

2. Dne 2. srpna 1921 do polemiky týkající se Kučerových tvrzení vstoupila Stráž lidu fejetonem nazvaným Pravda na nároží. Reagoval na skutečnost, že sociálnědemokratická strana vybrané teze z jeho článku zveřejnila také prostřednictvím plakátů vylepovaných po celém Československu. Satiricky pojatý článek kauzu zpracoval v této podobě:
 
„Po těžkých zkušenostech jsme konečně shledali, že nelze na tomto světě věřiti každému stejně. Každý zkušený a světa znalý člověk jinak např. věří Karlu Havlíčkovi, jinak tomu, kdo mu po jeho smrti staví slavobrány. Jinak věříme tvrzení komediantovu, jinak tomu, co říká maminka při večeři.
 

Při dalším postupu svých zkušeností zjistíme, že nejen člověk, který mluví, ale i místo, z něhož je něco tvrzeno, má určitý vliv na naši důvěru. Stojí-li v muzeu nad nějakým kamenem nadpis „Islandský vápenec“, věříme v pravdivost tohoto tvrzení nesporně více než ceduličce ve výkladní skříni, která hlásá, že látka, na níž je upevněna, je „pravá anglická“. Ba jen krůček dovede změniti naši důvěřivost. Píší-li „Lidové noviny“, že paní Veselé se zaběhl pes, tak věříme, že se jí skutečně pes zaběhl. Ale píší-li o kousek dále, že v Rusku umřelo na bolševismus 10 milionů lidí, tak už vrtíme hlavami, ač rozdíl mezi oběma zprávami jest jedině ten, že jedna jest oznamována ve sloupci s návěštím „Rodinné a různé“, druhá „Politické události“.
 

Jiného rozdílu mimo tento místní není; může-li se mluviti pravda o zaběhlém psu, nemělo-li by se mluviti nejpravdivěji o životě a smrti milionů lidí? Postupem času vytvořila se celá řada institucí, z nichž každá mluví jazykem více méně pravdivým nebo nepravdivým. Lidé si na to zvykají, počínají nářečím rozuměti a ani se nehorší; obchodní běh světa jest dosud takový, že silácká lež platí víc než prostičká pravda.
 
Jednou takovou institucí jsou též nárožní plakáty. Stojí uprostřed města v křiku křižujících se ulic. Kolem nich rachotí vozy i automobily a statisíce lidí vleče tudy denně svůj osud. Proto i ony musejí napínati svůj hlas do krajnosti:

Moudrý člověk postojí chvíli, čte a nezlobí se. Ani mu nenapadne věřit, že v cirkuse by uviděl největší div XX. století, že Kalabria jest nejlepší a že dámy užívají výhradně Dela. Rozumí řeči nároží. Ví, že za těmi plakáty stojí obchodníčci, kteří křičí, aby vydělali.
 
Mezi těmito inzerujícími plakáty upoutá ho i jeden, který je stavěn s geniálností neobvyklou.
Rozumný člověk stojí, čte a nezlobí se. Rozumí řeči nároží. Ví, že za těmi plakáty stojí obchodníčci, kteří křičí, aby vydělali: majitel cirkusu, či Tusar-Bechyně et consortes.
 
Zítra možná zhotoví se nové plakáty. (Pravda se nalézá, lež se zhotovuje.) Možná i s obrazem:
Mnoho a mnoho ještě uvidíme. „Výkonný výbor strany československé soc. dem.“ (společnost s rozumem omezeným) má mnoho lží na skladě a hledá odbyt.
 
Kdo čte, rozumí pravdě na nároží. Líto je jen naivních duší a malých dětí, které z čistoty nebo hlouposti věří všemu o cirku, Kalabrii i detektivním románu, vylepeném na rohu, a kupletu pana Engelberta Kučery.
 
Neboť tento plakát právě tak blíží se kabaretu jako strana sociálních patriotů blíží se dnes Armádě spásy.
 
Zpíval-li kdysi kupletista v Červené sedmě:
 
… dneska u Armády spásy
člověk marně vzpomíná si
jakej jsem byl mizera,
dyž jsem dělal frizéra —
může klidně zpívati na všech nárožích i jinak po vlasti československé p. E. Kučera:
  
dneska u soc. patriotů
člověk vzpomíná si v potu,
jakej jsem byl hanebník,
dyž jsem bejval bolševik —
 
Armáda spásy dělá z kajícníků důstojníky. Dle oficiálních zpráv o ruské valutě jsou lépe placeni než sovětští komisaři.
 
Autor fejetonu zůstal dobovému čtenáři periodika neznámý, neboť se skrýval za šifrou R. Jeho rukopisná verze, která by pomohla s identifikací, se nedochovala. Teprve v roce 1954 se editorovi sebraných spisů Jiřího Wolkera A. M. Píšovi podařilo zjistit, že pisatelem fejetonu byl mladý prostějovský básník a stať zařadil do svazku obsahujícího prózu a divadelní hry se zkreslující a politické situaci v polovině 50. let 20. století odpovídající poznámkou. Jevila se mu tehdy jako zdařilý satirický text dokumentující Wolkerovu literární všestrannost korespondující s jeho cestou do řad KSČ. Jedenadvacetiletý Wolker se svou prózou Pravda na nároží postavil do řad těch, kteří tvrzení Engelberta Kučery zpochybnili a zesměšnili.
 
3. Byl Engelbert Kučera skutečně stejným „zrádcem“, „jidášem“ a „padouchem“ jako jimi byli v obecném povědomí třeba Karel Sabina, Rudolf Mrva nebo Karel Šviha?
 
O skutečnosti, že sovětské Rusko usilovalo o vývoz revoluce za své hranice a snilo o celosvětové proletářské revoluci, jejímž výsledkem bude světový socialistický stát, není pochyb. Komunistické strany v jednotlivých zemích byly jeho pravou rukou. Maďarský dobrodruh Béla Kun, řídící aktivity Kominterny ve střední Evropě, nevybíravými prostředky tlačil na české komunisty s cílem urychlit založení internacionální KSČ a připravovat podvratné akce proti demokratickému režimu ČSR. Kořeny tzv. prosincové generální stávky v r. 1920, diletantsky zorganizované komunistickými vůdci, sahají do Moskvy. Nové poznatky získané archivním výzkumem ukazují, že s velkou pravděpodobností mělo jít opravdu o pokus o politický puč.
 
Dokumenty uložené v moskevském Ruském státním archivu sociální a politické historie, z nichž vycházejí práce současných předních badatelů zabývajících se dějinami Komunistické internacionály (Fridrich I. Firsov, Dimitri Volkogonov, Alexandr Vatlin, Kevin Mc Dermott, Jeremy Agnew, Juraj Benko atd.), vypovídají o masovém financování mezinárodního komunistického hnutí z ruských zdrojů. Tzv. pomoc byla poskytována ze státní pokladny sovětského Ruska (carského zlatého pokladu), ze zdrojů Komunistické strany Ruska-bolševiků a tajného fondu vzniklého z konfiskací prováděných Čekou. Ta zabavila cennosti – zlato, šperky, drahé kameny – členům carské rodiny, aristokratům a bohatým lidem. Peníze a cennosti tajně pašovali emisaři do Československa, Maďarska, Německa, Itálie, Království SHS, Rakouska, Polska, Nizozemska a USA. Sanovaly potřeby komunistických stran na rozvíjení propagandy, vydávání novin, letáků a brožur, byly z nich hrazeny platy profesionálního aparátu, sloužily k poskytování úplatků a na podplácení redaktorů, na přípravu podvratných projektů, ale také na nákupy zbraní. Peníze byly využívány také v rámci vnitrostranického boje socialistických stran, sloužily k jejich štěpení a rozšiřování členské základny komunistických frakcí. Závěry historického výzkumu jsou jednoznačné: bez těchto dotací by menší komunistické strany nepřežily a příjmy ze zahraničí vždy zásadně převyšovaly domácí zdroje. Moskva, stojící za Kominternou, financování komunistického hnutí využívala k jeho ovládnutí, centralizaci a podřízení. Tok peněz provázely příkazy. Komunistické strany ztrácely svou samostatnost a staly se prodlouženou rukou bolševiků.
 
Slovenský historik Juraj Benko v souvislosti s případem Engelberta Kučery a jeho tvrzeními konstatuje: „Mnohé části jeho výpovědi, včetně těch, které se týkají peněz a drahých kamenů poskytnutých pro přívržence Kominterny v českém hnutí, potvrzují také archivní prameny a další zdroje.“ Skutečnost, že Jan Synek jako emisar převzal 33 ruských diamantů, potvrzuje Karel Goliath-Gorovský. Na jaře 1921, na jednání představitelů Kominterny vedených Kunem se zástupci české marxistické levice v Drážďanech se účastníci radili o bezpečném převozu ruských cenností z Berlína do Prahy. Báli se nejen o Synkovy diamanty, ale také o peníze z berlínského sekretariátu KI a „pytlík“ diamantů, zlatých a platinových předmětů, které měl ukryty ve svých zavazadlech z Moskvy spisovatel Ivan Olbracht.
 
4. Dějiny nás učí, že pravda může někdy viset třeba i na nároží …
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah