Název revue
 ... a poselství tomu, kdo určen je běžet s ním dál.*)
Ročník 2020 (I), číslo dvě (2.0)
Prostějov 28.10.'20
*) Poslední verš básně Štafeta Jiřího Wolkra
Přejít na obsah
Jiřina Prekopová        * 14. X. 1929 ~ † 7. IX. 2020
Vpředu zleva Jiřina Prekopová -Švorcová, Jana Hrušková - Kubíčková , zcela v pozadí Miroslav Zikmund .
Jejich oči směřují ke Karlu Krylovi  v prostějovském Intimitklubu (1969)
Moje vzpomínky na Jiřinu, rozenou Hoškovou, později Součkovou
a Švorcovou a nakonec Prekopovou

Jana Zikmundová
   
S Jiřinou jsme se poznaly koncem roku 1968 a seděly pak spolu necelé dva roky v jedné kanceláři Okresního kulturního střediska v Prostějově, kam jsem nastoupila jako odborná pracovnice mimo jiné i pro realizaci projektu "Estetická výchova mládeže". Tento projekt byl vlastně Jiřininým dílem. Jeho smyslem bylo, stručně řečeno, dětem z 8. tříd v dobrovolných kroužcích netradičně, neformálně přiblížit výtvarné umění, literaturu, divadlo a hudbu prostřednictvím zajímavých lektorů. Projektu byla věnována i celostátní konference. V souvislosti s nečekanou emigrací Jiřiny do SRN však projekt zakrátko "vyšuměl". Byl jedním z důkazů její kreativity i pracovního nasazení. Jiřina byla totiž zejména první šéfredaktorkou prostějovského měsíčníku Štafeta, který svou úrovní značně přesahoval regionální význam. A také byla (sama coby dobrá amatérská herečka) externí učitelkou nově zřízeného literárně dramatického oboru prostějovské lidové školy umění. V roce 1969 redigovala též pozoruhodný sborník poezie prostějovských autorů s názvem Hlasy se dotýkat. Iniciovala literární večery ve zdejším Intimitklubu ( např. s brněnskými básníky Josefem Suchým a Zdeňkem Rotreklem).

S Jiřinkou jsme si byly nablízku jen necelé dva roky, ale do paměti se mi zapsala nesmazatelně. Nejen pro onu tvořivou aktivitu, vysokou inteligenci, životní zkušenosti, schopnost hluboké empatie a rychlého navázání kontaktu s okolím, ale i pro originalitu, jedinečnost a osobitost snad ve všem: ve způsobu verbálního vyjadřování (specifická slovní spojení, plevelná slova i užívání čisté "prostějovštiny"), v altovém zabarvení hlasu i v nonverbálním projevu (vždy stejný chlapecký sestřih vlasů, úpravnost, obliba vyladěných kostýmků a bot na kramflíčku).

A taková byla Jiřinka i při našem setkání po 37 letech v přednáškovém sále Národního domu v Prostějově. Jen ty husté vlasy měla stříbrnější. Její beseda-přednáška byla jedna velká "one woman show" pro vnímavé publikum.

Jó, Jiřinka... Mimořádná osobnost se složitým životem, kterým šla pod vlastním upraveným heslem, jež takto pronesla i v České televizi: Přes průsery ke hvězdám!


 

A takto se přihlásila ke Štafetě v roce 2008
proslulá psycholožka Dr. Jiřina Prekopová
...Děkuji Vám na nabídku, přispět k jubilejní Štafetě. Ráda ji přijímám, vždyť mi byla osudová. Byla jedním z důvodů, proč jsem po potlačení obrody v r. 1970 utekla z vlasti před zcela jistou persekucí. Tehdy se jménem Švorcová. Ale nejen kvůli tomu „mou" Štafetu ráda zdravím. Připomíná mi, že jsem se v podstatě vlastně nezměnila. Jako tehdy, tak dodnes sloužím úkolu podpořit člověčenství. Jako odpovědná redaktorka jsem v nultém čísle psala úvodník o hrozícím nebezpečí převratu hodnot. Dodnes toto ohrožení trvá. Všude tam, kde se místo citového bohatství zbožňuje majetek. Přes takměř 80 let nemám čas na pensi. Působím jak mohu: slovem a písmem.
 

V průběhu života jsem pochopila, že není možné budovat humanismus, když nám vadne láska, jako její jádro. Je tedy třeba o ni pečovat tam, kde se rodí, a to je především v rodině. Ráda bych, kdyby si na toto téma posvítila i redakce Štafety.
 

Vděčím vám už teď
za všechno, co pro to jubileum děláte...
 
Se srdečným přáním zdaru
 
Dr. Jiřina Prekopová
K OTÁZKÁM ŽIVOTNÍHO SLOHU
Článek stále aktuální

Jiřina Švorcová (1968)
 
Není lehké psát o životním slohu v převratné době, která právě jej postihuje desorientací některých hodnot. Odhlédněme však od přítomnosti, intenzívně prožívané z hodiny na hodinu, a vycházejme z ní jako zdroje perspektiv ať nadějných či deprimujících při uvědomění si problematiky životního programu v celé její složitosti, v jaké se snaží řešit moderní filosofie, sociologie a psychologie bez ohledu na politické rozčlenění světa. Světová humanitní věda snaží se vyrovnat s novodobou chorobou lidstva, vyprodukovanou právě v nejvyspělejších industrializovaných státech v souvislosti s narůstající automatizací a stereotypizací života. Nejpodstatnějším sociálně patologickým jevem této choroby je depersonalizace osobnosti, pocit odcizení člověka.
 

Pojem odcizení není nový, má své historické kořeny již v Konfesích Auguštinových, u Rousseaua, Hegela, částečně u Feuerbacha, nejpřesvědčivěji jej rozpracoval Karel Marx. V původní Marxově koncepci odcizení člověka znamená zotročení člověka společenskými poměry, nepoznanou přírodou. Souhlasně s Marxem považuje Garaudy odcizení za stav odlidštění a nesvobody, za stav zajetí a bezmoci individua ve hře nepoznaných a nezvládnutelných zákonitostí společenského a přírodního vývoje.
 

Neprávem berou laikové problém odcizení na lehkou váhu, pokládajíce jej za módní záležitost, jež slouží nejvýš jako inspirace těžko pochopitelného umění jako je např. dílo Franze Kafky. Pocit odcizení je však zde, si jej uvědomujeme či ignorujeme, prostupuje životem společnosti a jednoho každého z nás jako zhoubná choroba, zákeřnější o to víc, oč méně si její existenci ve vědomí připouštíme. Počátky této choroby moderního lidstva můžeme v obrysech najít ve ztrátě životního smyslu. Jestliže jej člověk přestal hledat v náboženství, v důvěře v nejvyšší prozřetelnost a všemohoucnost iracionální vesmírné síly, zbývá mu jen svět hmoty a vlastní mravní orientace v něm. Co mu nabízí trojrozměrný svět v náhradu za Boha?
 

Dělba pracovního procesu, vedená do krajnosti, jde na úkor tvůrčího požitku z dokončeného díla (srovnejme pásovou výrobu v nejmodernější továrně s prací středověkého řemeslníka!), člověk pracuje víc pro výdělek a konzum než pro radost, nerozvíjí se tedy prací, ale prodává svou osobnost. Finanční výdělek, hospodářská jistota, zakoupený životní požitek stávají se hlavním motorem osobnosti. Člověk se dostává do vleku nepřehledné hmotné mašinérie, která ho přerůstá a vládne jím. Atomizace a mechanizace pracovního procesu obráží se v atomizaci a mechanizaci mezilidských vztahů, v jejich zvěcnění. Namísto vzájemných lidských vztahů nastupují souvislosti věcí a funkční vztahy přepočítané především na hodnotu peněz. Společenský život je zprostředkován úřady, instancemi, informačními zařízeními. Člověk se stává pouhým symbolem svého společenského postavení, styků, oblečení nebo zařízení bytu. Manželství je namnoze pouhou hospodářskou jednotkou, která shromažďuje a rozděluje peníze pro zachování ekonomické jistoty a pro stále větší kumulaci spotřebních statků. Není rozhodující, jaký jsi, ale co máš. Z mezilidských vztahů se vytrácení hluboké citové vazby, aby udělaly místo požitkářství. Láska je romantický přežitek, na který není radno doplácet.
 

Čtenář těchto stručných postřehů mne může nakrásně podezřívat ze škarohlídství. Odkazuji ho však na skutečnost, jak ji vidí kolem sebe. Ideálem občana je mít dobře placené zaměstnání, ve kterém se nenadře, našetřit si na chatu a dřít na jejím zvelebení celé soboty a neděle, mít auto s turistickou výbavou a jednou za rok jet na dovolenou do zahraničí od jednoho kempingu ke druhému a po návratu domů chlubit se na návštěvách se stereotypním podáváním kávy a jedné lahve vína zážitky z ciziny, jež se vesměs točí kolem zjištění, co je tam lacinější a výhodnější ke koupi než u nás. Nejpohodlnější prostě je žít hmotně co nejlépe a nekomplikovat si život vlastním názorem. ·
 
Předmětem pasivního konzumu se stávají nejen spotřební statky, ale i kulturní hodnoty. Hrát amatérsky divadlo nebo si doma zamuzicírovat je přece zbytečná ztráta času, jehož je možno využít třeba k tomu, že si sám opravím vodovod nebo ušiji šaty, čímž ušetřím za řemeslníka. Není třeba, abych si sám tvořil umělecké hodnoty, vždyť mi je v hojné míře nabízí kulturně zábavný průmysl.·     

A tak trávíme svůj volný čas u televizoru, v kině, u tranzistoru. Tranzistor si bereme pro zkalení duševní očistné lázně i do přírody, která se pro většinu majitelů aut stává neproniknutelnou od místa nesjízdnosti vozovky. Pro řídké chvíle odpočinku se vším technickým pohodlím, pro nějaký ten týden dovolené v autokempingu jsme ochotni celý rok žít v zajetí spěchu a nesčíslných denních povinností.
 
Má-li rodina dosáhnout žádoucího životního standardu, musí být zaměstnána i žena. Časně ráno budí rozespalé děti, aby je zanesla do jeslí či do školky, po osmihodinovém zaměstnání ji čeká nákup, vzít děti domů, přichystat večeři, prát, žehlit, uklízet až do noci. Denně stejný stereotyp, na který doplácí především výchova dětí. Jestli v takové mašinérii dítě vstřebá aspoň základy běžné občanské disciplíny, je to úspěch; hluboká citová výchova je luxus, který si málokterá rodina může dovolit už z prostých časových důvodů. Pro spoustu rodin je zaměstnání obou rodičů nezbytností, chtějí-li i bez ambic na koupi auta nebo chaty zajistit aspoň výživu, ošacení a nájemné.
 

Žárlivé střežení cizích úspěchů a závist, tak typické pro maloměšťáckou morálku, otravují náš každodenní život. Odříkavé postupování od jednoho malého cíle k druhému malému cíli, žití ze dne na den, střídání povrchních a dočasných požitků, odcizení se vlastnímu hlubokému smyslu lidské existence, úbytě humanitních ideálů jsou produktem doby, kterou žijeme na všech kontinentech. Jsou rubem mince, na jejímž líci je vepsána vědeckotechnická světová revoluce.
 

Životní sloh je ve vědomí lidstva odrazem moderní techniky, hrozby atomové smrti, existence studené války, ekologické krize, relativnosti hodnot. Lidé žijí.ve vědomí neustálého provizoria a v latentní úzkosti před hrozící možností zničení snaží se hledat aspoň střípky malého štěstí na ohraničeném prostoru svého malého, ale vlastního písku. Je-li např. vývoj naší národní situace mimo jiné faktory také otázkou charakteru lidí, pak právě z popsaného okruhu myšlení budou se rekrutovat ti, kteří jsou ochotni pro vlastní dobré bydlo vydat všanc i svého bližního.
 

Ne každému se stejně lehce utíká před pocitem odcizení do vlastní ulity. Neklamným důkazem toho jsou přeplněné čekárny před ordinacemi psychiatrů a neurologů (podle světových statistik WHO připadá na 100 osob 1 schizofrenik, což značí pro celou zeměkouli 25 miliónů schizofreniků). Sebevražednost má vzestupnou tendenci. V oblasti obecné kriminality zvyšuje se počet násilných a majetkových deliktů, jejichž společenská nebezpečnost je násobena cynismem a surovostí. Skupiny mladých lidí ve všech civilizovaných zemích světa utíkají se sebezáchovně k návratu do přírody, pod vlajky Hippies, k omamným prostředkům, k nimž lze kromě drog přičíst i beatovou hudbu. Umělci a filosofové hledají pro lidstvo smysl života, přestože se jim právě ten naivní občan, jemuž chtějí posloužit, vysmívá pro svaté bláznovství nebo je odsuzuje jako nebezpečné zločince, kteří chtějí zvrátit zaběhlý pořádek.
 

Lidstvu však skutečně není nic tak třeba jako komplexní péče o jeho duševní zdraví. Soudobá humanita klade si za nejvyšší cíl vymanit lidi ze závislosti na zbožním fetiši, vychovávat je k přesvědčení, že hmotný životní standard není totožný s dosažením životního štěstí, vytvořit podmínky pro to, aby technika nezotročovala, nezvěcňovala člověka, ale aby byl člověk nad technickou mašinérií pánem a člověku člověkem. Mezi životním slohem a charakterem je hluboká dialektická souvislost. Z charakteru lidí se vytváří jejich životní sloh a ten působí zpětně na charakter svých strůjců i vývoj nové generace. Nemáme-li podle varování Dykovy básně „prodat úděl za čočovici", nemáme­li „zradit potomky", formuluje se pro osud našeho národa otázka charakteru den ode dne zřetelněji a naléhavěji, oč více hrozí přechod od zásadovosti ke konformismu, od jednoty k roztříštěnosti sil, od tvůrčího elánu ke strachu.
 
 
Převzato z „nultého" čísla Štafety z r. 1968, publikováno i ve Štafetě 2008, č. 1 - 2.
+420 602 730 421
nakladatelstvi@geoda.cz
Vytvořeno v programu WebSite X5
Návrat na obsah